Jdi na obsah Jdi na menu
 


První jarní kochání Zbyňka z Budíškovic

4. 3. 2012

Ahoj lítači!
Jsou to tři hodiny, kdy jsem se vrátil z ovzduší s rogálkem, mým Pírkem!
Nevím jestli na mě  tuhle zimu Pírko tolik myslelo jako já na něj.Nejvíc ale  po tom , co se  mi pro moji nemotornost nadvakrát nepodařilo odlepit  s MPG na vranovském  sletu.
http://www.pgzeletava.estranky.cz/clanky/clanky/stitary---prvni-zalet-trikolky-trabant.html
Ale taky to bylo asi i tím jak brejchovci zvukem jejich  nové trabantí MPG tříkolky probudili moje  vzpomínky.
Teď jsem dva týdny chořel s bacilem a ten čas  trávil i  šmejděním po leteckých stránkách co  mají rogalisti.Těch stránek je dost.např.:
http://www.rogalista.wz.cz/
http://home.tiscali.cz/rogaloweb/
http://www.jozinko.szm.sk/
http://www.litac.estranky.cz/
Ty mi léčily duši.
I když mi ve čtvrtek paní doktorka zjistila že mám krev už správně složenou,furt jsem se necítil. Rozbor duše při chřipce nedělají. Začalo se to ale čtením lítacích stránek zlepšovat.Přidalo se k tomu  dnešní ranní Sluníčko a obloha jako šmolka.Vylezl jsem poprvé ven a vytáhnul na něj Pírko moje rogálko.Šlo to úplně samo.Motor naskočil, jakoby šel naposled včera.
Pak už jen telefonát  co želetaváci, vypadalo to na odpoledne.František byl na lovu bodů v rodinné soutěži s rodinou na Lipně, tedy- mimo hru.
Kde odstartovat, když je asi ještě mokro? Nakonec jsem se  vydal na Pičín, záloha-dačické letiště. Že ta zima  způsobila absťák  nejen mě ale i motocyklistům bylo vidět na suchých silnicích.U benzínky jsem si popovídal s klukama na českých jawkách ti a ty jsou mi blízko. Duši mi vyspraví, když tihle mladí klukci drží strojařinu našich otců. Tihle byli hrdí na to jak si je dnes fotili japonci v Telči. Škoda že ne kvůli tomu, aby  vykoupili naši výrobu. Dělat jsme uměli všechno.
Vyrážím za Dačice, směr Pičín\dle PKN\ , přes Zahrádky. Co to vidím? Nad plochou
startuje  za šňůrou  červený padák. Já to nejsem, říká mi do telefonu Macík a něco brumlá o tom , že ještě před chvílí tam nikdo nebyl. Slušelo by mu tam  správcování z boudy na důchod, aby se nedivil z dálky. Mířím na dačické letiště kde se nestačím divit- nejmíň deset aut a malý
letecký den  modelářů. Zdravím se s Honzou Vaňkem a že se tam nebudu plíct mezi modeláře. A prý proč, když je tu letiště  právě od toho. Tak fajn, to rád zůstanu a základnu rozbaluji za kadibudkou.
A už to začíná. Schází se podobně postižení a už se kecá a kecá. Nejsem na to zvyklý,
při skládání křídla jsem radši sám a v tichu, abych se mohl soustředit. Hned jsem to zblbnul,  jak kdybych to nikdy nedělal. Napnu příčník, aniž bych dal spíry! Myslel jsem totiž na to, jak si loni
jeden kolega  u Brna příčník blbě zajistil a po startu se zrakvil, když se mu to složilo.Tak znovu .
Pak se mi ještě blbě provlíklo jedno lanko u stožárku, ale to bylo hned  v pikách.
Zájemcům jsem  všechno nechal osahat, co jsem věděl to jsem pověděl. I nějaké to mládí se  zajímalo. A to je dobře.
Kolem stojící byli však  dobře využitelní k nasazení křídla na tříkolku.Všechno jsem si třikrát prošel znovu, Bylo to OK.
Na řadu přišel motor a ten ne a ne chytit! Za dvacet let se  mi to ještě ani jednou nestalo,
aby na letišti bylo potřeba vyndat svíčku! Byla suchá. Nastříknul jsem znovu karbec a světe div se, tentokrát to pomohlo a už to šlo jak hodinky.Motorová zkouška, přepadová nádrž plná šrouby zajištěny, rakeťák odjištěný.
Od východu se  začaly blížit dva padáky s motorem. To bude asi Petr a Pavel startující dnes s brejchovci na Františku.
Udělali pár průletů a otočili to zpět  k domovu-Stará Říše a Okříšky.
To už jsem ukšírovaný, dávám plný plyn a míjím první krtičáky. Plocha je měkká, nedrncá to nijak tvrdě, ale úplně nevysušený terén se brání  kolečkám. Trabantíkovy koně mě tlačí neúprosně vpřed, hrazda je v neutrálu.
Nechávám ji tak trošku déle a když už si myslím že je rychlosti dost, lehce odtlačuju.
Ten zázrak se zase  dostavil! Kolečka se nadzvedávají,  jedno, dvě drncnutí a hmotnost  Pírka přebírá křídlo.
Nechávám ho rozběhnout metr nad  plochou hrazda mě vyzývá, abych už šel výš, ale  nedovolím jí to. Místa ke konci dráhy je stále dost. Když už  se mi jeví rychlost na stoupání dostaečná, lehce odtlačím a jsme  TAM!
Vzduch je  klidný, nese dobře, je chladno, za chvíli mám  sto metrů a začínám točit levou. Kluci s padáky už jsou u Borku a tak místo vzorného okruhu nasazuji hned za nimi. Zároveň vyklidím tolerantním  modelářům prostor. Než kluci pode mnou doletí ke Karlovu už je mám za sebou a ve třech stech metrech si to mířím na Pičín\dle PKN\. Koukám, po zimě se ještě neprobudilo
vário. Přemýšlím krátce o tom, že se dá vlastně lítat i bez něj a nakonec si zavzpomínám i na svého předchozího Orla \ pana Máry 167 s Rotaxem\, kde jsem  neměl zase rychloměr. Řídit se smysly je základ a tak situaci vyhodnocuji jako  OK.
Čas věnuji  na koukání pod sebe a užívám si toho trojrozměrného prostoru. Říkám si lepší je lítat, jak jezdit autem. Krajina je po nedávných velkomrazech plná ledových ploten na  rybnících. Velkohospodařením zničená pole nechávají vodu z tajícího sněhu rozběhnout nejkratší cestou k potokům, berouce ssebou  nejkvalitnější  půdu. To už se blížím k Pičínu, vidím
tam dvě auta, bez provozu a tak se  vydávám  směr  Bendov-Velký Pěčín. Po návsi ve vesničcee pode mnou jdou za sebou koníci v sedlech se svými jezdci. Pěkný obrázek. Otočím se  po klukách s  padáky a vidím je  u Hříšice. Aby mi neutekli, ještě  se s nimi musím  pozdravit na rozloučenou a poděkovat, že přiletěli. Točím pravou. Křídlo nikam netáhne, nádherně
se vede.
Přitahuji hrazdu, motor stále na dvou třetinách a  osmdesátkou  se  blížim  ke klukům. Když jsem u nich jsme  před  Jersicemi, stále mám dost výšky a nechce se  mi   dolů k nim, kde bych měl málo času a prostoru na nouzák. Chvíli před nimi a nad nimi letím, mávnu jim a levou beru směr Dolní Vilímeč. Zvýšením otáček nabírám výšku, hledám  dům ségry a to už jsem za vsí a
točím nad bratránka Jendy domem. Moc dobře nevidím,  fouká mi  do očí, štít co má  přilba je akorát pro parádu a foukání při zavření je ještě horší. Zima se mi dere do palců v rukavicích ale  jináč OK.Jediný důležitý budík, hodiny mi praví, že do západu je času dost a tak nabírám výšku směr Horní Slatina. Koukám Zadní louky se bagrují, to je paráda bude tam pěkná koupačka. Podle pálení v lesích vidím kouř většinou od jihovýchodu. letím proti a přesto to pěkně ubývá.
Nad Horní Slatinou mám  skoro sedm set, nalétávám proti větru a odsazuji na zvýšený volnoběh aby mi motor moc nevychladnul.
Začínám točit klesavou levou, očkem  kontroluji rychlost na budíku, abych něco nevymňouk a držel  vzornou klesavou třistašedesátku.
Točím ji jako vždy nad naším  hrobem, koukám a vnímám ty dva rozdílné světy. Druhou otočku končím ve třech stovkách nad vsí a nasazuji na Budíškovice. To mi už začíná být chladno víc a zjištiji , že mi chladnou nohy od palivové hliníkové nádrže.
S tím budu muset něco udělat. Nad Vescí  koukám k  našim známým Mrázkům do dvora, je tam jak po vymření ale jo, jsou doma z komína u mladých se  kouří. Skoro ve čtyčech stovkách přilítám nad rodný dům,koukám, nikoho nevidím, a tak mažu po jižní straně našeho pásu lesů do míst, kde  je nejužší abych ho v poho přeletěl. Při tom si všímám, že v krajině  je směr větru  stále jihovýchod, ale u nás ve vsi  je  přesně opačný. Zajmavé a dobré vědět, hlavně při nouzáku.
Na letišti už asi nikdo nebude, mám za sebou skoro třičtvrtě hodiny v ráji a tak za lesem  ubírám  na zvýšený volnoběh a klesám k Dačicím. Ale jó, ještě tam někdo je. Vyklesávám dvěma třistašedesátkami, provoz není a tak  nasazuji na sestup v ose.
Vychází mi úplně perfektně, pravým okem zahlídnu špalír přihlížejících, čas mám, palivo taky
a tak ve dvou metrech  přidávám  plyn a dělám průlet v téhle výšce zakončený klasickým stoupáním  na okruh.
Znovu nasazuji na přistání po třistašedesátce před letištěm a znovu  mi to vychází na přistání tak, že mám radost jako malý kluk, že se  kolečka  zlehka dotkla tam, kde jsem chtěl. Skvělé Pírko! Poskakování po drnech při výjezdu z dráhy už oba vydržíme a zastavuji u kadibudky.
Přichází za mnou, no to mne podrž - Brejchovci Milan s Panťou a jeho přítelkyní ve slušivém svetříku. Když jsem se s ní chtěl ale přivítat, začala na mě štěkat a šla mi očůrat kolo. Ach ty feny!
Radostně jsme se  pozdravili a začali si sdělovat dojmy. Ostatní modeláři se  zatím  začali rozjíždět, zamávali jsme si.
Za chvíli dojel s rodinou taky František Láník a tak se  kecalo o lítání dál.
Kluci mi pomáhali  při sundávání křídla, probírali jsme brejchovců trabantíka na padákové tříkolce.
Když  všichni odjeli, všimnul jsem si krásného obzoru po západu sluníčka.To bylo signálem, abych něco vyfotil. Více fotek nemám. Nějak na to nejsem. Ale byla to ta pohoda konce dne na letišti i když ta kadibudka vedle  ji trošku svou plynovatostí kazila.
Po celou dobu  tam byl se mnou Rexík, teď už na volno a moc se  mu to  líbilo. Cestou domů jsme  si  oba  užívali pohodové muziky a jízdy lážo plážo. Bylo to jak za starých časů cestou domů ze Strachotic, pohoda za volantem.
Doma dostala Jarmilka pusu ze samé radosti , že mi to nerozmlouvala. Viděla mne, když jsem přelétal a já nechápu jak jsem ji, člověka s tak velkou duší a svatozáří neviděl?
Rogálko je rogálko!
Zbyněk
z Budíškovic